O pěstounství, adopci a ústavní péči. Kniha o dětech, které nemohly vyrůstat se svými biologickými rodiči. Novinářka Barbora Postránecká a fotografka Jana Plavec zachycují příběhy těch, kterým osud nadělil těžký začátek života.
„Maminko, jak dlouho ještě?“
„No až budeš, tak půjdeš dolů.“
„Ne, tohle nemyslím,“ ozve se z koupelny.
„A co teda myslíš tím ‚jak dlouho‘, Rozárko?“
„Tohle všechno.“
„Jak tohle všechno?“
„No, jak dlouho tohle všechno tady s vámi budu mít?“
„Rozárko, ty už seš tady s námi přece napořád.“
„Nebyla zvyklá na to, že ji někdo vezme do náruče a pohupuje s ní. Naučila se házet hlavičkou ze strany na stranu a samu sebe tím uspat. Neplakala. Když děti v kojeneckém ústavu zapláčou, často k nim nikdo nepřijde. Sestřičky nemají tolik času, aby každého chodily utěšovat. Dávat najevo emoce se učila až u nás.“
Na základní škole ve Frýdlantu mu postupně docházelo, že se od ostatních dětí ze třídy něčím liší. „Myslím, že ze začátku jsem to ani nevnímal negativně, moji spolužáci prostě měli mámy a táty a já měl tety a strejdy,“ konstatuje Michal. Zájem vrstevníků o život spolužáka, který žil ve velkém domě s dalšími dětmi bez rodičů, se ale stupňoval. Začali se ho vyptávat, nechápali to. ‚Jak to, že máš tetu?‘ ptali se. „A kde máš mámu a tátu?“
Když si Radka přivezli z kojeneckého ústavu, lehký začátek to nebyl. Asi po dvou týdnech jim navíc sociální pracovnice z OSPOD sdělila, že by o něho mohli přijít. Oznámila jim, že se ozval Radkův biologický otec a chce ho do péče. A oni nyní zjišťují, zda by to zvládl. V posudku, který následně vypracovali, ve zkratce stálo: Otec je kvalitní, dítě se může vrátit.
„Museli jsme být trpěliví a vytrvalí, nezavřít dveře a stále mu opakovat: Máme tě rádi, držíme ti palce a moc o tebe stojíme. A když tohle věděl, nakonec přišel na to, že ho přijímáme i přes všechny ty věci, které se staly, a vrátil se. Bylo to náročné období, pociťovali jsme selhání, vztek, frustraci, lítost a vyčerpání. Museli jsme si říct, co jsme schopni ustát a co už ne. Ve chvíli, kdy jsme dospěli k tomu, že tu pro něho chceme být a čekat, ulevilo se nám.“
Fakta
V Česku žije v dětských domovech téměř 5 000 dětí.
Od roku 2025 nebude možné umísťovat děti do tří let věku do kojeneckých ústavů. Výjimkou budou děti handicapované a velké sourozenecké skupiny. V kojeneckých ústavech bylo v roce 2022 celkem 138 dětí do tří let.
Dětství strávené v ústavní péči nikomu neprospívá, dokazují výzkumy. Jako dospělí pak tito lidé častěji trpí psychickými problémy, mívají problémy ve vztazích i v pracovním životě.
Pokud se o dítě nedokáže postarat jeho biologická rodina, mělo by žít u pěstounů nebo se dostat do adoptivní rodiny.
Stát by měl více podpořit biologické rodiny. Děti v Česku často končí v ústavní péči, aniž se předtím kdokoli snaží původní rodině pomoci. Řada dětí je rodičům odebíraná ze socioekonomických důvodů.